Křížem přes Nový Zéland

Nový Zéland je země přírodních krás a bezproblémového, klidného i rodinného cestování  , ale s klidem Mohu jen říct že ty 3 měsíce za to stáli.Zážitky z cestování jsou vždy nezapomenutelné a je až zarážející jaké detaily si vybavuji i s odstupem času. Přesně si například pamatuji na Izraelskou rodinku, se kterou jsem sdílel dočasný lodní domov na jezeře v hlavním městě Kašmíru - Srinagar. Na otázku znějící pana domácíh jak se Vám líbí Kašmír?  odpověděli téměř znuděně ujde to, ale kdo byl na Novém Zélandu, tak vše ostatní je jen slabý odvar!"I když to nebyla nijak významná věta, vynořila se mi z paměti po návratu z téměř 5 měsíčního putování Severní Indií a Nepálem, když jsem se seznámil s Terkou. Její kolegyně se od protinožců právě vrátila a byla nadšená, rozhodli jsme se tedy, že se do  této zajimavé země musíme společně podívat Na Nový Zéland se jako první, podle maorské pověsti, vydal mořeplavec Kupě kolem roku 1000 nl Pocházel z ostrovů dnešní Francouzské Polynésie původně Hawaiki .Maori, řídíce se jeho navigačními pokyny, se zde o 400 let později usadili. Tuto verzi potvrzují i současní archeologové, kteří odhadují první osídlení ostrovů v 13 až 14 století. Mezi prvními osídlenci byl kvůli nedostatku jídla častý kanibalismus. Později našlo toto sympatické zpestření jídelníčku uplatnění v mezikmenový pomstě a bojích - zajatci se prostě uvařili a snědli.První Evropan, který doplul k břehům Nového Zélandu, byl v roce 1642 Abel Janszoon Tasman, který má zásluhu na jeho současném názvu přesto, že na ostrovy nikdy nevstoupil. Dalším mořeplavcem v pořadí byl James Cook, který ostrovy obeplul.Názvy Cape Kidnappers nebo Young Nick 's Head, pocházejí z doby jeho objevitelských a průzkumných výprav.Kromě objevitelů lákal Nový Zéland i lupičů a jiné podivné existence. Začátkem 19.století sem spolu s Pater Samuelem Marsdenem, nechvalně známým svou brutalitou, přišlo křesťanství a Maori pomalu přecházeli na novou víru. Pochopitelně nešlo to tak hladce, Maori se mstili a rozbroje s bledými tvářemi došli tak daleko, až byly v rou 1831 povolání angličtí vojáci, v čele s guvenérom Jamesem Busby. Ten se svými smírným úmysly nebyl příliš úspěšný av roce 1838 ho vystřídal kapitán William Hobson, který má na svědomí text kontroverzní Waitangskej smlouvy. Tato smlouva umožnila britskému království nákup neomezeného množství pozemků. Docházelo k spekulacím s půdou, podporovaným Edwardem Gibbon Wakefield. Díky němu se na Novém Zélandu během 4 let usadilo 19000 Britů. Maori byli na své půdě vždy velmi úpatí a začali brzy projevovat svou nespokojenost formou tzv.. Maorských vojnen, trvajících téměř 40 let. Jejich slabina byla v nejednotnosti, mnozí přešli na britskou stranu a původní obyvatelé přišli o velkou část nejúrodnější půdy. V roce 1861 začala v oblasti Otago zlatá horečka, která přispěla k velké migraci obyvatelstva (hlavně zlatokopů) na Jižní ostrov. Deset let byl tok řeky Shotover považován za nejbohatší řeku světa.
Nový Zéland byl první zemí na světě, kde získaly ženy volební právo. Stalo se tak roku 1893 díky Richardu Johnu Seddon, přezdívanému král Dick.Udatná povaha Novozélanďanů se projevila během první světové války, v níž bojovali po boku Anglie proti Německu. Následná hospodářská krize v 30. letech připomněla Maorům život v chudobě, vývoz klesl o 40%. Během druhé světové války bojovali Novozélanďané na Krétě, Středním východě a Itálii, v roce 1951 uzavřeli vojenský pakt ANZUS s Austrálií a USA. 60. a 70. léta 20. století byly plné změn. Nový Zéland přišel o významné odbytiště ve Velké Británii, kam obvykle proudilo 55% domácí produkce a musel se přeorientovat na asijské trhy v Hongkongu, Číně, Japonsku, Taiwanu a Koreji. Byla zrušena branná povinnost a clo, státní majetek se rozprodal.V roce 1985 se postavil proti jaderným zbraním a lodím, čímž si znepřátelil USA. V politice se vystřídalo mnoho stran, až roku 1999 byla zvolena do funkce premiéra Helena Clarková z Labouristické   strany.Obecné informace Měna: 1NZD je asi 16 SKK, cca 50 euro centů Rozloha: 268 021km2.Počet obyvatel: 4 milionyJazyky: Anglický, Maorský a od roku 2006 je oficiálním jazykem i novozélandský znakový jazyk pro neslyšící.

Cestování po Novém Zélandu

Tolik tedy k historii ve zkratce, a já silně uvažuji, jak pokračovat dál, aby celý text dával alespoň trochu smysl. Na Zélandu jsme strávili spolu s přítelkyní 3 měsíce, které jsme poctivě procestovali. Mnoho pocestných, kterých jsme potkávali, nějaký čas pracovali a mezitím poznávali krásy Severního i Jižního ostrova. Pro ty, které zajímá práce, bude tento cestopis asi bezcenný, skutečně jsme šli jen za krásami přírody a vzájemným poznáváním.Nerad to přiznávám, ale ideální způsob cestování po ostrovech má tvar kovové krabice na čtyřech kolech. Minivanu nebo přímo vanu nevadí celodenní déšť ani jiná nepřízeň počasí, dá se zaparkovat a přespat v něm téměř kdekoliv. Paradoxně vychvalovat dodávku, ale my jsme si půjčili osobák. Není to z mé strany žádný podvod, prostě ke konci nám bylo jasné, že dodávka je v mnoha směrech lepší. Má však i pár nevýhod: Žere i trávu kolem silnice (prostě má vyšší spotřebu, ale benzín je zde levnější než u nás, cca 80 euro centů na litr), pronájem či koupě je dražší (cca 25 Eur na den, ale dá se sehnat i levnější). My jsme za osobní auto Toyota Corona v půjčovně zaplatili 8 Eur na den a to i s pojištěním! Velkým dilema zůstává, zda je výhodnější auto koupit a před odjezdem prodat, nebo zaplatit dražší pronájem auta na Zélandu jsou opravdu  levné). Při  třech měsících by se koupě finančně vyplatila, jenže my se v autech nevyznáme a pokud by se pokazilo, zbytečně bychom si znepříjemnili cestu.A ještě jedna potěšující zpráva pro sváteční  řidiče, ke kterým my oba nepochybně patříme. Převážná většina aut má automatickou převodovku. Pro nás to byla výhoda.  Není příliš příjemné jezdit po levé straně a  ještě dodržovat dopravní předpisy.Jiné varianty cestování jsou samozřejmě autobusy, které jsou ale poměrně drahé a nemyslím že by se tím něco ušetřilo. Navíc se člověk nedostane tam, kam chce a na Zélandu to platí dvojnásob. Na mnoho krásných míst autobusy prostě nejezdí.Cestování vlakem je čistá utopie, železnic je zde jako šafránu. Zbývá ještě stop, pro ty co mají hodně času. Tuto možnost na Zélandu nemám vyzkoušenou, asi to ale nebude příliš jednoduché.Silně individuální rozhodnutí, protože Nový Zéland má co nabídnout v každé roční době. Jsme u protinožců, na jaře mají podzim a když je u nás léto tak tam sněží. My jsme se rozhodli pro kompromis a Zéland jsme navštívili na přelomu jara a léta. Je málo turistů a chladnější počasí. Mnoho treků v horách je trvalých díky sněhu i častým srážkám, které dělají časté brody obtížnými až nebezpečnými. Začínají kvést stromy i květiny. Skoro z jara se dá levně půjčit auto. S koupí to bude asi těžší, většina turistů opouští Zéland na podzim.Spousta turistů jezdí hlavně během letních prázdnin a kolem vánoc.Na podzim  jsme tu sice nebyly, ale předpokládám že počasí je podobné jako v létě, jen trochu chladněji. Ale to si pro jistotu ověřte.  V zimě byl na Zélandu například známý český cestovatel Leoš Šimánek .Jeho cestopis naznačuje, že si to s rodinou řádně užili, turisté téměř žádní, a mírné klima Severního ostrova zaručuje, že zde nezmrznete. Extrémy počasí jsou ostatně na Zélandu blízké, je to přece jen ostrovní země.A teď by měl začít samotný cestopis. Věnuji ho 33 letému bezdomovci, se kterým jsme se dnes po práci povídali, když jsme bezstarostně seděli u Vltavy. Zdá se, že ani na druhé straně světa jsem příliš nezmoudřel a mnoho odpovědí na základní otázky života, smrti, zda prostého pochopení a pomoci zůstává ve mně nezodpovězených.Není reálné, abych popisoval podrobnosti každého dne. Seznam, který následuje, vyjmenovává přibližně naši trasu, rozhodl jsem se rozepisovat pouze místa, která se nám líbily nejvíce.  Auckland, Miranda, Wairere Falls, Matamata, Waitomo Caves, Marokopa Road, White Cliffs, New Plymouth, Taranaki, Tongariro Crossing, Wangarei, Wellington, Havelock, Abel Tasman NP, Cape Foulwind, Punakaiki Pancake Rocks, Greymouth, Franz Josef & Fox Glaciers, Gilespie Beach, Haast Pass, Oamaru, Shag Point, Moeraki boulders & lighthouse, Nugget Point, Canibal Bay, Curio Bay, Porpoise Bay, Slope Point, Invercargil , Steward Island, Rakiura Track, Te Anau, Key Summit, Milford Sound, Mount Luxmore, Queenstown, Glenorchy (NP Mount Aspiring), Wanaka, Matukituki valley (NP Mount Aspiring), Mount Cook NP, Peel Forest, Akaroa, Christchurch, Castle rocks, Arthur 's Pass, Hokitika, Hanmer Springs, Kaikoura, Nelson Lakes NP, Picton, Cape Kidnappers, Taupo, Craters of the Moon, Huka Falls, Rotorua, Tauranga, Hot Water Beach, Cathedral Cove, Coromandel, Shakespear Park, Goat Island, bay of Island, Kerikeri, Waitangi, Cape Reinga, Te Paki sand dunes, Houhora, Ninety Miles Beach, Kauri Forest Kingdom, Kauri Museum, Kauri Forest, Baylys Beach, Pouto Lighthouse, Helensville, Muriwai Beach, Auckland.

Marokopa Road

Díky naší neúnavné snaze vyhnout se hlavním tahem se seznamujeme s řadou vesnických, často jen štěrkových cest (nevím jestli budou v půjčovně aut rádi). Jednou takovou je Marokopa road, směřující dvě stopy z Waitomo k západnímu pobřeží. Po cestě nabízí řadu zajímavostí - Mangapohue Natural bridge je překvapivě přírodní most, ktery vznikl zřícením bočních stěn jeskyně. Na louce před ním se zas povalují horniny se zakonzervován fosíliemi. O pár kilometrů dál zastavujeme u vodopádu Marokopa Falls a navzdory nevelké výšce (36m) jsou to zatím nejkrásnější vodopády které jsme viděli. Konečně cesta končí a Terka si vyhřívá nohy v horkém černém písku sopečného pôvpdu v Marokopa Beach - našem prvním kontaktu s oceánem západního pobřeží, plného rybáře a všudypřítomných bláznů na čtyřkolkách.

Tongariro Crossing

Nacházíme se ve vulkanické oblasti Tongariro, sopky jsou zde prohlášeny za spící, rozhodně ne vyhaslé. Našim fotografickým cílem je zachytit při ranním světle křivky krásné hory-Ngauruhoe - známé také z trilogie Pána prstenů jako Horu osudu. Ze zkoumání mapy a 3D modelu v návštěvnickém centru se domnívám, že nejlepší pozice bude z vrcholu Tongariro, severně od Ngauruhoe.
Vstáváme tedy v 1.30 ráno a kolem 2h začínáme výstup po alpské trase zvané Tongariro Crossing. Svítí hvězdy, ale přece mi jen dělá starosti těžký mrak z jižní strany. Mlčky stoupáme v mihotavém světle se sílícím větrem nahoru. Výše již začíná padat sníh a krystalky ledu, ostré jako jehly, pokrývají zem, jsou ale křehké a po dostupnutí příjemně chrup. Obávaný mrak se přiblížil, s ním zadul prudký vítr, který si s námi pohrává jak se mu zachce, zejména na rovné ploše před posledním výstupem. Žádné velké nebezpečí ale nehrozí, naše oblečení neprofoukne a není zde příliš kam spadnout. Vystupujeme na vrchol Tongariro, ale pár desítek metrů pod vrcholem Červeného kráteru už to dál bezpečně nejde, odhaduji rychlost větru přes 100 km / h.Čekáme na východ slunce (Terka je v závětří, abyste se nebáli), ale ten se vlastně nekonal, jen na chvíli se mraky protrhly av Desné větru jsem udělal pár fotek, netuším co z toho vyjde, ostatně jako vždy.Sestupujeme tak rychle jako to jen jde, pod vulkán už svítá, ale my máme v zádech stále Metelica. Až daleko pod ním obdivujeme alpský terén této trasy při světle vycházejícího slunce. Kde jiní začínají, my jsme už skončili a za 2-3 hodiny v teple auta sledujeme vzdalující se horu.

Abel Tasman NP

Jeden z nejmenších národních parků na Zélandu nese jméno holandského mořeplavce Abela Tasmana. Ten sice na břehy ostrova nikdy nevstoupil (viz google pro zvědavce), přesto je po něm pojmenováno více zeměpisných bodů této ostrovní země. Po vylodění z trajektu na Jižní ostrov v Pictonu toužíme jen po tom, aby nám při kajaku skákali delfíni a mohli si pláčem tuleně po ploutvi.Park Abela Tasmana chrání a zahrnuje mořskou rezervaci kolem ostrova Tonga s kolonií tuleňů novozélandských. V Marahau sedáme na mořský dvojkajaku naplněný dvěma megakrosnami a dva dny pádlujeme na sever. První den spíme v kempu Anchorage, druhý v Onetahuti. Chybička se vloudí - nevzali jsme vařič, ale "místní" čínské instantní polévky se dají jíst i na způsob chipsů. Pokud někdo z Vás čítající někdy kajaky na otevřeném moři, tak vězte že úsek zvaný "Mad Mile" si své jméno zaslouží. Oba jsme první den mokří jako koťata, voda je studená a ani silné slunce nezahřeje před větrem. Terku balím na pláži do vodního pytle, zdá se že to alespoň proti severáku pomohlo. Fotit na kajaku a ještě se zrcadlovkou a teleobjektiv je des bes. Druhý den balancujeme na vlnách kolem ostrova Tonga, Terka drží směr abychom to někam nenaprali, já se snažím fotit tuleni, jsou to pěkné kousky, váží i přes 150 kg. Nesmí se k nim příliš blízko.Večer pro změnu nemáme pitnou vodu, ve snaze udržet kajak ve správném horizontu jsou ztráty typu uzávěr láhve směšné. Zdá se však, že zdejší voda z potoka je pitná.Pro ​​kajaky přišel water taxi a my se vracíme pobřežním chodníkem zpět. Cítím se jako na procházce, je to taky ten uhlazený zemitý stezka pro japonské turisty, ale pobřeží s tyrkysovou vodou je nejkrásnější jaké jsem kdy viděl. Škoda že je zima na plavání, ale přece jsme se dobrovolně namočili  teplota si nezadala s horskou bystřinou. Pěší pochod trvá také 2 dny.

Moeraki Lighthouse

Tentýž den, kdy jsme zkoušeli trpělivost tuleňů na Shag Pointe, ještě stíháme při západu slunce navštívit maják v Moeraki. Jen pár desítek metrů od něj se rozprostírá fascinující kolonie nejvzácnějších tučňáků na světě  žlutookého. Tito fešáci se téměř nebojí a při cestě k hnízdům nás míjejí sotva o pár metrů. Chvílemi nastavují své malé křidélka větru, snad aby se osušili po celodenním pobytu v moři, následně trochu směšné cupitat do svahu k hnízdiště. Zdá se, že nám dnes štěstí přeje, jen tak tak ještě stíháme nedalekého atrakci, Moeraki Boulders.

Moeraki Boulders

Podivné jílovité balvany, ležící u pobřeží v Moeraki, poutají pozornost turistů již odedávna. Je dost těžko pochopitelné, jak tyto dokonalé koule o průměru až 2 metry vznikly, nijak to ale neubírá jejich kráse, která naplno vynikne při odlivu. Vlivem moře se balvany neustále posouvají do hlubin a tak jednou jistě zmizí pod písečným povrchem, nebo podlehnou povětrnostním vlivům. Na pobřeží prý čekají na odhalení mořem další a další.

Milford Sound a Key Summit

V Invercargilu jsme na parkovišti před supermarketem vymlátili autobaterii zapomenutými světly, naštěstí ochoten kiwi nám to nakopl a tak nezbývá nic jiného, ​​jen jezdit dokud se nenabije. Večer se po pomalé jízdě ukládáme k zaslouženému spánku v autě za třídičkou odpadu nedaleko jezera Te Anau. Následující ráno po Chatovací v DOC office pokračujeme po jedné z nejkrásnějších scénických cest, Milford Road, ke konci Routerburn treku. Key Summit otvírá 360 stupňový výhled, počasí je krásné, ale večer se ochlazuje. Spíme v Gunns kempu zařízené pro potřeby pracovníků hloubících v minulém století tunel Hommer za extrémně těžkých podmienomk (jak vidno z fotek v místním minimúzeu). Tunel zpřístupnil veřejnosti pravděpodobně nejznámější přírodní atrakci NZ - Milford Sound, mořskou zátoku s fotogenický horou Mitre Peak. Jak se přesvědčujeme další dny, Milford Sound je krásný za hustého deště i slunečního dopoledne. Na lodi Sindbad nás tímto fjordem (ano, je to fjord a ne sound, starodávná chyba v názvu) převádí úchylný kapitán, který nepromešká žádnou možnost smočit osazenstvo vodopády, stékajícími po strmých skalách hor. Zblízka zde vidíme naše první delfíny, plavou současně s lodí.

Glenorchy

Téměř oslepeni leskem Queenstownu unikáme do horské krajiny v okolí Glenorchy, poklidným městečka na břehu jezera Wakatipu. Podnikáme tu pár krásných 1-2 denních túr.Skalním výstupem se při vyslovení jména Glenorchy jistě vybaví 4 až 5 denní trasa Rees Dart, na nás je to však příliš dlouho.  Po Daleys Hut. chůze je příjemná, kráčíme ale v údolí řeky Dart a výhledy jsou omezené.Na ty je naštěstí bohatší vrchol Mount Alfred, který šlapeme až večer následujícího dne, na západ slunce.
Asi nejkrásnější zážitek z této oblasti je poměrně málo známý Sugarloaf trek. Opět jdeme na večer, a jen po Sugarloaf pass, skýtající nádherný pohled na okolní hory.Vracíme se až po tmě a pod podemletými stěnami si Terka všimne  glow worms  -svítící červi z čehož máme neskutečnou radost. Pohled na ně připomíná oblohu se zářivými hvězdami a prostě se musí vidět! Tyto zvláštní červi mají na konci těla světélkující bod, jakousi světelnou past. Zmámený hmyz se chytí do lepkavého vlákna a červ má včas o potravu postaráno. Glow worm  jako takový je vcelku nechutný, malý, slizký a zemité barvy.

Mount Cook NP

Tento národní park by měl být nejkrásnějším na Zélandu, tedy alespoň co se hor týká.My ale máme opět smůlu, 3 dny vytrvale prší a hlavní vrchol, majestátní Mt Cook, jsme neviděli ani jednou. Podobně tomu bylo asi před měsícem z druhé strany Jižních Alp.Absolvujeme pár povinných procházek - Kea Point, Hooker Valley a skvělý Tasman Lake.V jezeře Tasman plavat obrovské kusy ledově sněhové hmoty, které se odlomily z Tasmanova ledovce, největšího na Zélandu. Pohled je to  v dáli i mlze fantasticky, přece jen ledovce každý den nevidíme.

Arthur 's Pass

Často se zamýšlím, proč mě hory tak fascinují, vždyť je to vlastně řádná dřina, dokud se člověk vydrápal nahoru a to nemusí být ani horolezecký výstup. Pravdou je, že po noci strávené v autě za teploty okolo 0 stupňů před informačním centrem v malé vesničce Arthur 's Pass nám pohyb přijde vhod, vybíráme si tedy 2 denní výstup na Carol Hut s přespáním ve stejnojmenné chatě za 5 NZD.Cesta vzhůru trvá namísto slíbených 3 hodin jen 1.5h, nevím jestli jsme už takoví našlapaný nebo se zmýlili, ale v poslední době se to stává docela často. Jak jinak, je zataženo a západ slunce se nekonal, a to jsme poctivě čekali v tom nečase do poslední chvilky. Ráno je to o trochu lépe a fotím pro jistotu všechno co mi přijde do cesty. Chata je na úžasném místě, kolem jen vysoká a nutno dodat zrádná tráva špatně se po ní chodí, jsou to trsy. Mám trochu obavy o auto, které jsme nechali na liduprázdných parkovišti nedaleko hlavní silnice, ale v infocentru nás ujišťovali že známého místního vykradače nedávno chytili a bude na 2 roky klid. Evidentně měli pravdu, auto nás po sestupu nedočkavě vítá a za chvíli už s chutí řeže ostré zatáčky.Tento malý  výlet nás navnadil, zkoušíme tedy ještě jednu chatu, tentokrát dokonce zdarma. Po příjezdu do Bealey 's Top Hut chápeme proč se za ni neplatí. Chata je pozbíjaná z hrubého dřeva a uvnitř pořádně vyuzená, ale přespat se tu dá. Z kopce nad chatou je fantastický výhled na vstup do Arthur 's Passu i okolní zasněžené hory.

Kaikoura

Na Kaikoura jsme se těšili už dávno a konečně jsme tady. Název Kaikoura, složený z maorských slov Kai (jídlo) a Koura (humr), sice napovídá o výskytu těchto mořských živočichů, ale dnes je toto malé pobřežní městečko známé hlavně díky pozorování největších savců současného světa, veleryba. Kupujeme lístky na lod a pár dní vegety v krásném okolí. Procházka od parkoviště s tuleni až ke hnízdišti vřeštivých racků člověka nenudí ani po třetím opakování  Výlet na velrybu nevyšel, kvůli neklidnému moři, přesouváme ho na další den, jenže s podobným výsledkem. Z krátké bojové porady vzešel následující plán: Na týden se vypaříme do NP Nelso Lakes, kde se budeme v ústraní modlit za zlepšení počasí.Tak se také stalo a po návratu z Nelson Lakes jsme velerybu viděli v plné parádě. Jsou to pořádné kusy a byli jsme k nim fakt blízko, na to se tak snadno nezapomíná. Jako přídavek naši loď honí stádo delfínů, vidíme i pár albatrosů.

Nelson Lakes NP

Konečně méně turistů, šťastně vydechujeme u jezer Rotoroa a Rotoiti. Zato přibylo pakomárů, asi v rámci zachování rovnováhy. Při Rotoiti rozbalujeme stan v kempu DOC, ale ve West Bay, kde není prakticky nikdo. Poplatky vybírá paní (7NZD za  osobu a stan, která cestuje se svým autobusem po Jižním ostrově už 6 let a tvrdí, že je ještě co objevovat.  Jinak ta záležitost s cestováním vlastním autobusem je vtipná. Pár podobných jsme již setkali a některá vozidla si nezadají s rodinným domem. Oddělená ložnice, kuchyň, obývací pokoj. Prostě luxus. Na Zélandu je několik firem, které předělují autobusy na zakázku, laciné to asi nebude.V obou jezerech žijí vzácní úhoři, někteří mají i přes 100 let. Údajně dosahují dospělosti až ve věku 90 let, ale nikdo mi to po návratu nevěří. Nejsou plaché a z dřevěného mola se k ním dá naklonit a škádlit je prstem na hladině. Varuji že koušou  Podnikáme ještě 5 hodinovou túru na horu, tyčící se nad jezerem, je odtud krásný výhled a téměř alpské prostředí.V nedalekém motelu trávíme naše první společné vánoce, mícháme bramborový salát a vzpomínáme, co asi dělají naši. V TV dávají alespoň něco vánočního a  tak snažíme  naladit si atmosféru. Vracíme se zpět do Kaikoura na veleryby snad konečně zaberou.

Cape Kidnapers

Tak a jsme opět na Severním ostrově, tentokrát byla cesta trajektem nečekaně příjemná, protože se uvolnily kabinky a natáhli jsme se na námořní lůžka. Míříme ke Cape Kidnappers, kde sídlí světově nejpočetnější kolonie terejů australských na pevnině. Přístup k nim, pokud tedy chcete jít zdarma, je možný jen 2 hodiny po vrcholném přílivu a třeba se vrátit maximálně za 5 hodin. Trasa po pobřeží, nad kterým se vypínají útesy, je dlouhá asi 10 km jedním směrem, dají se objednat traktory a jít se spoustou turistů na vozech, které tahají za sebou (Gannet tractor aventures). My jdeme poctivě pěšky a to 2 dny po sobě, pohled na ty krásné oranžovohlavý ptáky za to každopádně stojí. Pár desítek z nich hnízdí mino hlavní kolonie na místě zvaném Black Reef, dá se k nim dostat úplně na dosah ruky jen pozor mají ostré zobáky a neváhají je použít když se cítí ohroženy.Před výstupem ke hlavní kolonii leží na okraji pláže malý modrý tučňák má zlomené křídlo a tak ho předáváme do rukou průvodce společnosti Gannet Adventure Tractor.V nedalekém Napier se o něj postarají ve specializované nemocnici.

Cape Reinga 

Vstupujeme do vrcholné fáze našeho tripu a to navštívením brány do maorského podsvětí na mysu Reinga. Odtud prý odcházejí duše zemřelých, od toho keři na útesu před námi. Několik století starý strom pohutukavy zázračně odolává neustálému náporu větru a vln. A že ty vlny nejsou ledajaké. Právě s tomto místě se setkává Tasmanovo moře s vodami Tichého oceánu a div se světě, ono je to skutečně vidět.Vynechám detaily o spaní na parkovišti u majáku, protože jak zjišťujeme později, není to zde povoleno. Musím alespoň zmínit ty mračna komárů které nám to v noci spočítali za všech zneuctění Maorů, záhadně pronikly přes ventilaci a usadili se na otapetovaných střeše auta. Ani noční jízda s otevřenými okny v časných ranních hodinách nepomohla.Maják je ráno navzdory nočním potížím nádherný, tyčí se před námi v pastelových barvách vycházejícího slunce. V nedaleké zátoce s bílým pískem, Tapotupotu, si dáváme snídaně, zas mrzneme v moři a na pláži si házíme freesbee.

Te Paki sand duny

Ještě i ke konci tříměsíční cesty nás má Zéland čím překvapit. Písečné duny na západním pobřeží pro Te Paki jsou obrovské, i když s namibijský pouští se srovnávat nedají. Zkoumáme jejich pěšky, písek je tak horký, že i se sandály máme co dělat.Nechapem těch maniaků se sandboard, jakousi obdobou snowboardu, jen na písku.Navíc jim to moc nejde, akorát se namak dokud vylezou nahoru. Z vrcholků dun je vidět oceán a pár stovek metrů druhým směrem zelený les. Připomínám, že necelých 1000 kilometrů jižněji se vyskytují ledovce, na Zélandu je všechno pěkně pohromadě a to je na něm krásné.
Pouto LighthouseMáme před sebou ještě pár dní do předání auta, zdá se že přišel pravý čas na poslední jízdu štěrkovým povrchem. Ta se naskýtá posledních 30 kilometrů před vesničkou Pouto, skvělé je, že to odradí většinu turistů a kromě domacich zde nikoho není. Balíme batohy a jdeme nocovat k majáku Kaipara. Na pískovém podloží se nám nepodařilo ukotvit stan, navíc fouká silný vítr a tak jsme se vrátili do úžasného motor campu v pouţijte.

Muriwai Beach

Poslední zastávkou před návratem do Aucklandu je kolonie našich oblíbených ptáků, terejů, nedaleko Murawai beach na západním pobřeží. Pokud jste četli blog pozorně, jistě si pamatujete, že terejů jsme pozorovali a fotili iv jejich největší pevninské kolonii na světě, u Cape Kidnappers. Kolonie v Murawai je sice menší, ale umožňuje pozorovat hnízdící ptáky z nadhledu. Dva hlavní útesy poseté hnízdy s vždy hladovým opeřeným dorůstá trčí do moře a jsou bičováno obrovskými vlnami.Zůstáváme na západ slunce, sledujeme jako ptačí matka krmí vyvržením své mládě, jak se i terejů perou o volná místa a ostrými zobáky brání každý centimetr čtvereční.Jejich let je v silném větru ladný, přistání však nebývá vždy ideální a často je nešťastník atakován ostatními ptáky pokud netrefil své hnízdo přesně.Na pláži v povzdálí nadšenců oddávajících se kitesurfingu, relativně moderní zábavě, kde si na desce surfu pomáháte v pohybu ještě větrným drakem. Vypadá to neskutečně náročně, ale ti borci to prostě vědí a při správných vlnách a větru skáčou do výšky i několika metrů. Nový Zéland je země přírodních krás a bezproblémového, klidně i rodinného cestování a na celém území není žádný člověku nebezpečný tvor .