Muškaření na Novém Zélandu

Muškařský způsob chytání na vodních tocích mě vždycky fascinoval více než ostaní způsoby.Člověk, lovec, tam celou dobu sleduje dění na hladině a pod ní.Taktizuje a vyčkává.Vždy však to je jen polovina úsilí, kterou musí vynaložit, protože příprava na lov je neméně podstatná. Podstata muškaření spočívá v napodobení živé mouchy nebo jiného hmyzu, zda larvy vyrobením její kopie pomocí umělých nebo přírodních materiálů. V Evropě je tento způsob lovu velmi populární u zástupců všech generací.Někteří chodí na léty osvědčené místa, některým to nestačí a posouvají své hranice dál. Nesetkal jsem se ještě s rybářem, který by nesnil o muškaření na Novém Zélandu. Jen pár z nich si ten sen splní. Odjedou a zaplatí si službu domácích průvodců, zaplatí chaty a na lov jejich vozí vrtulník. Měl jsem štěstí, Andrej a Peter, které znám od střední školy, to chtěli trochu jinak. Expedice. Jižní ostrov Nového Zélandu.Naším hlavním záměrem bylo zdokumentování muškařského způsobu chytání ryb na tamních řekách. Podmínky, vodní poměry, charakter řek, velikostní strukturu pstruhů a jejich přirozené podmínky pro život. Celkově jsme na ostrově strávili 3 měsíce. Během nich se absolvoval okruh po celém ostrově. Chytali jsme na spoustu řekách a prošli mnoho kilometrů ať už pěšky nebo expedičním vozidlem. Vyprošťování auta z bahna nebo nánosů se stalo pomalu rituálem, ale díky již procvičení metodám se nám ho podařilo vždy dostat ven.Jiné byly situace kdy bylo třeba se na auto spolehnout více než kdy jindy. Horský přechod Nevis Pass k řece Nevis je tvořen štěrkovou cestou se strmými srázy na krajnici. Ostré zatáčky a cesta, stále ztrácející se v obloze, dokonale ověřila technický stav naší Toyoty.Celkově jsme na ostrově strávili 3 měsíce. Během nich se absolvoval okruh po celém ostrově. Program expedice byl jasný. Bez průvodců projít co nejvíce řek jižního ostrova. Ten jsme zvolili pro jeho menší osídlení, čili objevit místa, kde možnost setkání dalšího rybáře je v podstatě nulová. Z toho vycházela celá příprava tras a řek, kudy jsme se měli pohybovat. Celá naše pozornost byla orientována hlavně na pstruha potočního a pstruha duhového, kteří se v těchto zeměpisných šířkách dožívají obrovských rozměrů.Taraute, jak nazývají Maori pstruha hnědého (Oncorhynchus trutta) nebo pstruha duhového (Oncorhynchus mykiss) se stal našim dočasným svatým grálem, který jsme hledali během celého pobytu vždy, v co největším množství a mírách. Přestože Nový Zéland je považován za jedno z nejčistších míst na Zemi, v současnosti bojuje s několika ekologickými neduhy najednou. Strážným andělem ekosystémů je organizace Biosecurity of New Zealand. Dohlíží na prevenci proti invazním druhům organismů. Poté co před pár lety bylo na území Nového Zélandu dovlečené Didim (Didymosphenia Gemini), forma invazní vodní rostliny, která mění průzračné vody obou ostrovů na hnědou masu. Všechny vodní aktivity jako i rybářství jsou pod drobnohledem co se týče čištění vybavení, které přichází do přímého kontaktu s vodou.Postup a prostředky jsou veřejně dostupné a každý rybář je na to upozorňován.Pak už záleží jen na něm zda je bude dodržovat a zachovávat tak poslední nenapadené řeky neporušené. Co se týče rybolovu ten má také své regulativy. Většina řek Nového Zélandu mě denní limit chycených a odnesených ryb 1 maximálně 3 kusy, jen pár z nich má limity výše. Přesto ale drtivá většina rybářů propaguje Catch and Release (chyť a pusť) a domácí si cizinců váží více když zjistí, že to opravdu dodržují. Muškárili jsme na různých typech řek. Od divokých ledovcových po pomalé potoky s vodou sotva po kotníky. Některé řeky byly naplánovány jiné se zkusili náhodně. Jelikož výprava vyšla na jarní období v Evropě a podzimní na Novém Zélandu, část řek byla uzavřena z důvodu konce sezóny. Řeky o které jsme měli zájem my však byly otevřeny celoročně kvůli špatnému přístupu. Tím nemyslím přístup jen pro vozidlo. U řeky jako Mataura, ořízne nebo na řekách západního pobřeží se náročným stal i pěší přesun. Silný proud a kluzké kameny stěžovali postup proti nebo po proudu. Riziko bylo o to větší, čím více techniky jsme s sebou nesli. Desítky kilogramů stěžovali pohyb v korytě řeky, ale stálá hrozba utonutí některé technické výbavy ubíjela nejvíce. Každý úspěšný návrat do základního tábora znamenal zvýšené šance na úspěšný následující den lovu. Nalezení dobrého místa na základní tábor znamenalo usnadnění portýrské prací. Ne vždy to ale vyšlo podle našich představ, což se ale týká míst kde jsme základní tábory měli, nikdy se nemohlo vybrat lépe. Hodně krát desítky kilometrů od nejbližšího lidského sídla a od rušných cest av místech kde už žádná komunikace nevedla. Založení základního tábora, což bylo vlastně naše expediční vozidlo, se hned stalo rutinou.Po nalezeni vhodného místa průběh příprav byl vždy stejný.Nahodit na sebe rybářskou výbavu a jít na obhlídku řeky. Pár zkušebních hodů aby se druhy den, když už se šlo naostro, stihli ráno při snídani navázat ty správné mušky. Dále následovala tedy transformace expedičního vozidla na eraro ložnici. Po pár týdnech praxe se z celé procedury stal jakýsi rituál, kde každý věděl jaká je jeho role. V zadní části Toyoty se se sklopili sedačky a celá plocha se zpevnila dřevěnými bloky, na které se uložily matrace, čímž se získala plocha o šířce standardní postele. Veškerý materiál se uspořádal v interiéru auta, tak aby nezasahoval do prostor ložnice, který již tak byl více než miniaturní. Následovala příprava večeře pro posádku. Při vaření se střídaly všichni členové, podle toho kdo se na co specializoval. Potraviny, které měly delší životnost se nechávali na později. Po večeři se obvykle udělal čaj a oheň a každý se věnoval provizorní hygieně. Bandaska vody z řeky a par naplněných umělých lahví muselo stačit na umytí celého těla. Noci už bydleli chladné a voda z řeky také, proto hygiena byla vždy za doprovodu hlasitého funěním od zimy. Přestože jsme se snažili být mimo rybáři přeplněných řek, stávalo se, že občas někde v pustině se někdo ukázal. Vzájemné překvapení střídala přátelská komunikace. Na řece Ahaura to setkání bylo navzdory pokročilé hodině neobvyklé. Uprostřed noci se ozval rachot motoru a střelných zbraní. Vystrašení ze zbloudilých kulky jsme dávali znamení Čelní lampičkami o naší pozici. O půl hodiny nás už střelci učili chytat úhoři na rozpáraného králíka. Celý postup mi přišel zbytečně zdlouhavý hlavně po tom co jsem před pár hodinami ulovil úhoře na podkolenky. I když to nebyl záměr a stálo mě to pár vteřin nepředstavitelné hrůzy. Domácí obyvatelé nejen na řece Ahaura ale na celém ostove a hlavně v těch odľahleších částech byly velmi přátelský a navzdory izolovanosti velmi společenský. Dávali nám cenné rady, ať už šlo o přepravu, směr, nebo ohledně lovu. Kvůli tomu se původní plán cesty neustále upravoval.Naše cesta směřovala do stepních oblastí Otago regionu, cestou 77 jsme nabrali kurz Geraldine k jezeru Tekapo.Před námi se otevřely plánu a hornatiny regionu Catenbury v nádherných barvách. Cestou 8 přes Tvizel a Omaramu dále na jih. Ráz krajiny se rychle měnil. Přes jemně hornatý kraj Catenbury, přešel do prudkých kopců centrálního Otago kraje. Z rovných cest se staly prudké serpentiny a srázy. Lindis river, která byla našim dalším cílem byla ale na lov dost velká a dravá. Přes Cromwell, malé městečko jsme se pokoušeli dostat na řeku Nevis přes Nevis průsmyk. Od Manuheriky a Alexandry naše cesta pokračovala stále na jih směr Gore.Dokoupení zásob a šlo se dál, směr řeka Waikane a Mataura. Z těchto lesů vedla naše cesta dál, do Te Anau. Po cestě jsme vyzkoušeli ještě pár řek jako například ořízne nebo Mararoa river. Klenot řek jsme ale stále nenašli. Dalším cílem byl Queenstown. Cesta podle mapy, kterou jsme vlastnili (měla více děr než Petrovy přepálené gate) vedla přes Mossburn, Five Rivers, Athol, Fairlight. V Queenstown se jezera Wakatipu se vlévají dvě mohutné řeky Rees a Dart, ledovcové řeky na kterých by rybaření stálo akorát tak život. Naším cílem však byly řeky, které se vlévaly do Wakatipu na jeho odlehlé straně, Routeburn a Capless. Za Wanaka se zkoušela ještě Makarora river a po ní následoval už jen Haast a celý West Coast, jeho průzračné řeky husté lesy a sandlfies ktere byly to nejhorší co Nový Zéland má.Řeky západního pobřeží, Marlborough regionu a následně jižního pobřeží nám odhalili ještě mnoho krásných míst a úlovků. Mezi Kaikoura a Christchurch se naše výprava zastavila ještě na dvou řekách. Prošla ještě několik desítek kilometrů na túrách a ulovila ještě pár prstuhov z nich ale ani jeden nepřekonal původní velikosti. Rozhodli jsme se tedy ukončit hledání největšího pstruha na Jižním ostrově Nového Zélandu.Čtyři dny zbývající do odletu využít k uzavření všech věcí před opuštěním ostrova. I když 3 měsíce neustálých přesunů byly namáhavé a únava byla citelná co jednou více, nikdo z posádky toho ještě neměl plné zuby. Už během prvního dne v Christchurch, po ucítění městské atmosféry, každý z nás chtěl jít zpět na řeku. Znovu žít pouze na úkor základních lidských potřeb.